Jdi na obsah Jdi na menu

Omán

Omán, plným názvem Sultanát Omán (arabsky سلطنة عمان‎, Saltanat Umán), je arabský stát v jihozápadní Asii, přesněji v jihovýchodní části Arabského poloostrova, ležící na pobřeží při Arabském moři a Ománském zálivu. Na severu sousedí se Spojenými arabskými emiráty (délka hranice 410 kilometrů), na jihozápadě s Jemenem (288 kilometrů) a na západě se Saúdskou Arábií (676 kilometrů). Celková rozloha země je 309 500 km². Součástí Ománu jsou též exklávy Madha a Musandam. Ty byly součástí neshod mezi Ománem a Spojenými arabskými emiráty, nicméně v roce 2003 oba státy údajně ratifikovaly a podepsaly smlouvu o konečném ustanovení společných hranic. Podrobnosti ohledně dohody ovšem nebyly doposud zveřejněny.[4]

V zemi žilo v roce 2017 přibližně 4,8 milionu obyvatel. Početně nejzastoupenějším etnikem jsou Arabové, následují přistěhovalci původem z Jižní Asie – Bangladéše (Bengálci), IndiePákistánu (Balúčové) a Srí Lanky a též Afriky. Valná většina obyvatel jsou muslimové, nejrozšířenější je ibádíjovská větev islámu. Nejvyznávanější náboženství mimo islámu je hinduismus. Mezi dorozumívací jazyky patří úřední arabština a hojně používaná angličtina.

Omán je dědičnou monarchií. Současným sultánem a zároveň předsedou vlády je od 11. ledna 2020 Hajsám bin Tárik Saíd z dynastie al-Saídů. Nový sultán nahradil svého bratrance Kábúse bin Saída, který zemřel 10. ledna 2020 ve věku 79 let a zůstal bezdětný.[2][5]

Výsledky průzkumu australské organizace Vision of Humanity, která sestavuje seznam zemí podle světového indexu míru, označily Omán za 21. nejbezpečnější zemi světa v roce 2009. V předchozích dvou letech obsadil Omán 25. (2008) a 22. (2007) pozici.[6] V listopadu 2010 vydal rozvojový program OSN zprávu o tempu rozvoje 135 zemí světa za posledních 40 let. Omán se v tomto seznamu umístil na prvním místě.[7]

První známky civilizace pocházejí již z doby přinejmenším před 5 000 lety, tehdy se území dnešního Ománu označovalo odlišnými názvy – nejznámější z nich jsou Majan nebo Megan či Mezoun.[8] Na název Magan poukazují nalezené sumerské tabulky.[8] Je možné, že označením Magan byly myšleny staré měděné doly.[8] Mezoun je odvozeno od slova muzn, které znamenalo bohatý na tekoucí vodu.[8] Dnešní název Omán by měl pocházet od arabských kmenů, které se dříve přesouvaly z jemenské oblasti Uman.[8]

 

 

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

 
Ománci na tržišti v Matře (Maskat)

Počet obyvatel se pohybuje okolo tří milionů. Většinovým neboli majoritním etnikem jsou Arabové, v zemi ale žije mnoho přistěhovalců z Afriky a jižní Asie, zejména z BangladéšeIndiePákistánu (Balúčové) a Srí Lanky).[55] Největší přistěhovaleckou komunitu tvoří Indové, jejichž počet se pohybuje kolem půl milionu.[56] Obyvatelstvo je po zemi rozloženo nerovnoměrně, zatímco pouštní oblasti jsou takřka neobydleny, na severu umístěné guvernoráty Severní al-Batína a Jižní al-Batína a východně od nich metropolitní oblast hlavního města Maskatu patří k nejvíce zalidněným.[57] Oficiálním jazykem je arabština,[55] rozšířená je angličtina a mateřské jazyky přistěhovalců – balúčštinaurdština a různé indické dialekty.[55] Gramotnost přesahuje 81 %, vyšší je u chlapců či mužů (86,8 %) a o něco nižší u dívek nebo žen (73,5 %).[55]

Míra populačního růstu je podle údajů The World Factbook na 2 %.[55] Obyvatelstvo do 14 let tvoří 43 % populace, od 14 do 64 let 54 % a pouhá 3 % jsou lidé nad 65 lety.[55] Průměrný věk u muže je mezi 25 a 26 lety, u ženy 22 let.[55] Ve městech žije 72 % Ománců, v letech 2005 a 2010 byl zaznamenán roční dvouprocentní růst.[55] Co se týče plodnosti (fertility), připadá na jednu ženu 2,87 dítěte.[55]

Omán hostí přibližně 5 tisíc uprchlíků ze sousedního Jemenu, kde probíhá válka.[58]

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

Zdravotní péče je občanům Ománu poskytována bezplatně[59], ale cizinci si ji musejí zaplatit.[16] Zdejší zdravotní péče dosahuje vysoké úrovně regionálně i mezinárodně. Od Světové zdravotnické organizaceDětského fondu OSN a Rozvojového programu OSN dostál Ománský sultanát uznání za úspěchy v tomto oboru.[59] K roku 1999 připadalo na 1 000 obyvatel odhadem 1,3 lékaře a 2,2 nemocničních lůžek. V roce 1993 mělo 89 % obyvatelstva přístup ke zdravotní péči. Roku 2000 měla přibližně třetina populace přístup k čisté pitné vodě a 92 % mělo dostatečnou možnost hygieny.[60] Počet lidí žijících s AIDS/HIV se pohybuje na 1 300, roční nárůst činí 0,1 %. Počet úmrtí je nízký.[55] Antikoncepce je dostupná v soukromých nemocnicích, prodejnách a lékárnách. Potrat je nelegální, výjimku tvoří případy, kdy je ohrožen život matky.[61]

Pokrok v oblastech zdravotní péče a léčby probíhal souběžně s pokrokem ve vzdělávání. V roce 1970 bylo v zemi devět státních poliklinik a jediná dvanáctilůžková nemocnice, jejíž personál tvořili misionáři ze Spojených států amerických. Roku 1980 stálo 14 nemocnic a v roce 1990 již 47.[61] Během stejného desetiletí se navýšil počet lékařů z 294 na 994, počet zdravotních sester se dokonce čtyřnásobil, v roce 1980 jich bylo 857 a po deseti letech 3 512.[61] V červenci 1987 měla lékařská komunita možnost poprvé se účastnit semináře na téma AIDS a rozšířit si tak povědomí o této nemoci.[61]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Náboženství v Ománu.
Náboženství v Ománu[58]
         
Islám
85,9 %
Křesťanství
6,5 %
Hinduismus
5,5 %
Buddhismus
0,8 %
Ostatní
1 %
Nepřidružení
0,2 %
Judaismus
0,1 %

Nejrozšířenějším náboženstvím v zemi je islám. Přibližně tři čtvrtiny Ománců se hlásí k ibadíjovské odnoži islámu,[55][62] což z Ománu činí unikátní muslimský stát, neboť zde nepřevládají ani sunnitští, ani šíitští muslimové. Zástupci těchto zbylých dvou větví islámu tvoří společně s hinduisty většinu ze zbylé čtvrtiny populace.[55] Sunnité obývají zejména město Súr včetně jeho okolí a jihozápadní oblast Dafár,[62] a tvoří tak největší neibadíjovskou skupinu věřících. Šíité žijí především při pobřežní oblasti al-Batína.[62] V malé míře se zde vyskytuje i buddhismus a křesťanství.[zdroj?]

Prvky ibádíji se odráží v kultuře a politice.[63] Za jediného legitimního vůdce ibádíjovského islámu je považován imám.[62] Ten ve svých rukách svírá politickou i náboženskou moc.[62] Imáma volí šejkové a rada složená z předních neodborníků.[62]

Omán se řadí mezi nábožensky konzervativní země, mezi zdejšími různorodými náboženskými skupinami však panuje velká tolerance.[63] Nicméně snaha o konverzi muslimů na jiné náboženství bude vnímána negativně, byť není oficiálně zakázána.[63]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ománská kultura a Seznam ománských pevností.
 
Dhau, pokračující symbol Ománu.[64]

Ománská kultura má pevné kořeny v islámu. V zemi se rozvinula zvláštní odnož islámu, ibádíja, která dostala název po svém zakladateli Abdulláhu íbn Ibádu žijícím v 7. století. Všichni Ománci nejsou ibádíjovští muslimové, žijí zde i muslimové sunnitští a šíitští. Ománci jsou tolerantní nejen k vyznavačům jiných větví islámu, nýbrž i k vyznavačům jiných náboženství, kteří smějí praktikovat svou víru ve svých kostelech a chrámech.[65]

Islám si zakládá na plnění pěti pilířů islámu a hadísu. Za splnění těchto povinností si muslim zajistí místo v nebi. Vakf je označení pro náboženské dotace ve formě majetku nebo příjmu, spravovaných určeným ministerstvem, které se stará o údržbu mešit a prospěch společnosti. Zakát je dobročinná daň věnovaná potřebným. Musí ji platit každý muslim, v souladu s jeho možnostmi. Všichni muslimové jsou zavázáni k půstu během Ramadánu, dalšího z pilířů islámu. Po dobu 29, případně 30 dní, každý islámský rok, se muslimové zdržují od kouření, jídla a pití v hodinách půstu (od svítání do soumraku). Ramadán postupuje o 10 až 11 dní každý rok, neboť se vláda řídí lunárním kalendářem.[65]

Rok co rok cestují poutníci do Medíny v sousední Saúdské Arábii za účelem navštívení prorokovy hrobky před cestou na svatá místa v Mekce. V roce 1999 takto z Ománu cestovalo přibližně 19 tisíc muslimů. Pouť ke svatému místu je organizována a koordinována ministerstvem, které poutníkům zajišťuje bezpečnost a zdraví při cestě a při pobytu.[65]

Oděv[editovat | editovat zdroj]

 
Ruční práce v Ománu

Muži se běžně odívají jednoduchým rouchem bez límce sahajícím ke kotníkům. Tomuto rouchu s dlouhými rukávy se říká dišdaša (dishdasha) a obvykle je bílé barvy, i přes to však existují i černé, modré a hnědé barevné varianty. Pod rouchem se nosívá jen spodní prádlo od pasu dolů. Do výstřihu přišitý střapec – furacha (furakha) – lze naparfémovat a sám o sobě slouží jako ozdoba. Při formálních příležitostech může být dišdaša překryta černým nebo béžovým hávem, kterému se říká bišt (bisht). Bišt se tvoří s propracovanými výšivkami ze zlatých a stříbrných vláken na okraji. Dalším možným doplňkem při formálním setkání je hůl assa.[zdroj?]

Šal (Shal) je pruh látky z vlny či bavlny sloužící k nošení dýky chandžar. Místo shalu se nosí také sapta, kožený pásek se stříbrnými vzory. Ománci často nosí pokrývky hlavy – muzzar je kus látky ve tvaru čtverce zavinutý do turbanu a bývá vlněný nebo bavlněný. Občas se pod turbanem navíc nosí pracně vyšívaný čepec zvaný kummar. Téměř všichni Ománci se obouvají do sandálů.[zdroj?]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ománská kuchyně.
 
Tradiční ománský pokrm

Napříč Ománem se připravují různá jídla, rozdílná na jihu v Salále oproti severněji ležícímu Maskatu. Společným znakem ománských regionálních kuchyní a symbolem ománské kuchyně v celku jsou datle. Hlavní dobou pro jídlo je poledne, zatímco večerní strava bývá lehčí. Významnou roli v ománské kuchyni zastává rýže s vařeným masem a rozmanité druhy koření. Své místo mají i cibule, česnek a různé bylinky. Díky rybolovu jsou často konzumovány ryby. Maso dále zastupuje drůbeží a skopové. Tenký chléb ruchal (rukhal) se může objevit u jakéhokoli chodu, ať u snídaně s medem nebo u večeře s kořeněnou směsí.[zdroj?]

Každodenní strava Ománců mnohdy zahrnuje rovněž polévky – zeleninovou polévku, jehněčí, drůbeží nebo luštěninovou – a saláty. Obvykle se jedná o zeleninové saláty, baklažánové, řeřichové, tuňákové nebo o saláty ze sušených ryb. Mezi hlavní jídelní chody patří například marak, což je zeleninová směs, nebo kebab.[zdroj?]

Některé druhy jídel se připravují jen za svátečních okolností jako například v době Ramadánu. Při zvláštních příležitostech se vaří šuva (shuwa). Existuje vícero způsobů vaření a často se na vaření podílí celá ves. Pečení krávy nebo kozy trvá i dva dny. Svéráznou chuť jídlu šuva dodávají právě bylinky a koření.[zdroj?]

Oblíbeným nápojem je labanpodmáslí se slanou chutí. K oblíbeným patří i jogurtové nápoje doprovázené kardamomem a pistáciovými ořechy.[zdroj?]

Místní káva se nazývá kahva (kahwa) nebo khava (khawa). Je připravována z čerstvě upražených kávových zrn a kardamomské moučky. Ke kávě se běžně pro dochucení a vyvážení hořkosti podávají datle, koření kardamom a sladká želatina halva (halwa), která se tvoří z hnědého cukru, koření, medu a vajec. Někde se lze setkat i s oříšky, čokoládou nebo s oleji z růže. Při kávě se podávají také lochemat (lokhemat) – smažené koule z mouky a droždí kořeněné kardamomem. K nim se připravují limety a sirupy.[zdroj?]

Sport[editovat | editovat zdroj]

 
Národní fotbalový tým v zápase proti Thajsku.

Nejpopulárnějšími sporty v Ománu jsou fotbalhokejbasketbalvolejbaltenis a tenisu podobný squashGolf mezi nejoblíbenějšími sporty nefiguruje vzhledem k terénu, který často jeho provozování neumožňuje. U písečných pláží lze praktikovat některé vodní sporty jako například potápění. Populární je i speleologie (jeskyňářství), poněvadž se v zemi nachází mnoho jeskyň. Madžlis al-Džhin je druhým největším jeskynním komplexem světa.[66]

Olympijských her se Omán poprvé zúčastnil v roce 1984, od té doby se na nich objevuje pravidelně a to pouze na letních. Vyslal na ně celkově 36 sportovců mezi nimiž byla jedna žena. Ománci doposud nezískali žádné medaile.[67] Ománský olympijský výbor byl ustanoven v roce 1982.[68]

Známým sportovcem je fotbalový brankář národního týmu Ali Al-Habsi, který nastupuje v dresech anglického prvoligového klubu Wigan Athletic FC.[zdroj?]

Věda a školství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Školství v Ománu.

V posledních letech bylo vzdělávání předmětem úsilí ománské vlády. Ta usilovala nejen o dostupnost vysoké úrovně vzdělání pro normální občany, ale též o jejich vysokou připravenost a kvalifikovanost doplněním vzdělávání o národní kulturu na straně jedné a obohacením o nejmodernější metody na straně druhé.[59]

Většina výzkumů v Ománu byla provedena na příkaz vlády a nejvíce pozornosti bylo věnováno námořní vědě, nerostům, vodním zdrojům a zemědělstvíUniverzita sultána Kábúse, založená roku 1985, se skládá z lékařskýchstrojařskýchvědních, a zemědělských kolejí. V letech 1987 až 1997 studovalo na kolejích zabývajících se strojařstvím a vědou jen 13 % všech studujících.[69]

Institut Zdravotních Věd, spadající pod Ministerstvo zdravotnictví, byl založen v roce 1982. Technická Průmyslová Univerzita v Maskatu, založená roku 1984, je složena z oddělení laboratorní vědymatematikyvýpočetní techniky a elektrotechnikystrojírenství a stavebnictví. Ománské Muzeum Biologie, založené roku 1983, zahrnuje národní herbář a kolekci mušlí. Všechny tyto organizace jsou umístěny v hlavní městě Maskat.[69]

zdroje Omán – Wikipedie (wikipedia.org)

 

Náhledy fotografií ze složky prezidenti

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář